ČETL JSEM SI ČLÁNEK, KTERÝ O VOSKOVCOVĚ DOBRODRUŽSTVÍ VYŠEL NA PATNÁCTI STRÁNKÁCH JEDNOHO Z NEJČTENĚJŠÍCH AMERICKÝCH MAGAZÍNŮ „THE NEW YORKER“ V KVĚTNU 1951. TEN ČLÁNEK BYL Z NĚKOLIKA DŮVODŮ ZAJÍMAVÝ. PŘEDEVŠÍM TÍM, ŽE JE NAMÍŘEN PROTI McCARTHISMU VE CHVÍLI, KDY V AMERICE ZAČÍNAL. OVŠEM MEZI ŘÁDKY. OBRATNĚ, MAZANĚ, ZPOZA ROHU. NAPŘÍKLAD REPORTÉRKA PÍŠE O SVÝCH PRVNÍCH DOJMECH Z ELLIS ISLANDU: „Napadlo mě, že celá scéna by mohla být doslovnou obdobou podobného výstupu, odehrávajícího se v některé z pochmurných poválečných středoevropských čekáren, v nichž se podstata lidského života redukovala na oštemplovaný, vyplněný a podepsaný formulář. Padl mi do oka osamělý plakát na stěně. Div jsem nečekala, že bude plný přehlasovaných ö a různých akcentů. Byl však anglický. Pravil: JEŠTĚ NIKDO NEVYLÉČIL RAKOVINU PO DOMÁCKU.“

NAPADLO MĚ, ŽE TAKHLE JSME PSÁVALI DOMA, KDYŽ SE NOVOTNÉHO REŽIM DOPOTÁCEL V ŠEDESÁTÝCH LETECH NĚKAM NA PRÁH AMERICKÉHO LIBERALISMU V JEHO McCARTHYOVSKÉ PODOBĚ. A HNED MI BYLA TA NEZNÁMÁ, MINULÁ AMERIKA BLIŽŠÍ.

PAK TU BYLO TO DATUM. KVĚTEN 1951. ČLÁNEK, NEŠETŘÍCÍ SYMPATIEMI K VOSKOVCOVI, VYŠEL, AŽ KDYŽ BYLO PO VŠEM, KDYŽ ÚŘADY UŽ ROZHODLY, ŽE MĚL PRAVDU ON, A NE TI, KTEŘÍ HO NA ELLIS ISLAND PŘIVLEKLI. „Nikdy mi neřekli, jaká vlastně byla obvinění proti mně a kdo je vznesl. Dodnes se mohu jen dohadovat…“ New Yorker píše v závěru: „Odvolací instance poukázala na to, že v průběhu čtyř týdnů, co trvalo veřejné projednávání v první instanci, se objevil jenom jediný svědek, český politik druhého řádu, ochotný svědčit o Voskovcově prokomunismu…“ – Ukázal jsem to Voskovcovi: „Ach, ten – na jméně nezáleží – ten dokonce dokazoval, že jsme byli takoví bolševici, že se v našich filmech mluvilo rusky. – ???? – Nu, mínil tu pasáž v   H e j   r u p !  kde parodujeme styl větrovovských symfonií práce včetně zvukové kulisy.“ – I tohle znělo povědomě známě.

Na celé této ošklivé epizodě bylo jedno ohromné: Kolik lidí, Američanů, mnozí z nich zaměstnanci vlády, ministerstva zahraničí, bylo v době mccarthismu ochotno angažovat se přísežně nebo písemně se vším všudy pro jednoho českého emigranta, podezřelého z komunismu a z bůhvíčeho ještě. To nebylo tehdy malé riziko. Většina ani nebyli mí osobní přátelé, nedělali to z kamarádství, ale protože byli přesvědčeni, že takový je zájem pravdy a spravedlnosti. A pro tuhle zkušenost a tuhle Ameriku stálo jedenáct měsíců na ostrově za to.

„Jedno vám povím,“ řekl tenkrát před lety dvaceti pěti Voskovec reportérce New Yorkeru při její první návštěvě na Ellis Islandu, když ještě dávno nebylo po všem a věci byly spíš nejisté, „a jestli to bude znít jako projev, nezapomeňte, že jsem měl spoustu času o tom všem přemýšlet. Jak nebýt deprimovaný, když si člověk uvědomí, že uvnitř americké vlády, které si lidé právem už tak dlouho váží jako strážkyně individuální svobody a lidské DŮSTOJNOSTI a která se ke mně vždycky dřív chovala slušně, existuje malý úřad, který může popadnout člověka, odvézt ho na tohle místo, odkud se může denně dívat na sochu Svobody, která jako by se mu posmívala, a obklopit ho zdí mlčení, jako by to bylo v tom druhém světě, tam za železnou oponou. Neřeknou mu, co provedl, ti, kdo ho obviňují, jsou bezejmenní, a týdny a měsíce plynou, jako by lidé nebyli než čísla v pořadači. Trošku tady píšu, u stolu v sále pro cestující. Zatím jsem příliš v tom, ale jednou možná o tomhle místě napíšu aktovku. Myslím, že se bude jmenovat SPIS, aneb holomku zmiz.“

Pokud vím, nenapsal.

O VAŠÍ PRÁCI V PRAZE PŘED VÁLKOU, A VLASTNĚ I O TÉ ZA VÁLKY V AMERICE EXISTUJÍ SPOUSTY MATERIÁLŮ. KNIHY. S TĚMI POSLEDNÍMI PĚTADVACETI LETY JE TO HORŠÍ.

Ještě ten den, co mě pustili z Ellis Islandu, mi režisér George Seaton nabídl roli. O polednách jsem přistál ve městě a večer mě zavedli přátelé k němu na party. Mezitím se ovšem slavilo. Nikdy v životě jsem nevypil za jeden den tolik alkoholu, aniž to na mě mělo sebemenší účinek. Jen jsem ani na okamžik nezavřel hubu. Ale to bych nebyl ani bez pití. Byl to báječný den. Navíc jsem díky Seatonovi věděl, že budu mít pro začátek z čeho žít.

Začal jsem poznávat novou Ameriku, jinou, než z jaké jsem před pěti lety odjel, i jinou, než do jaké jsem od té doby zajížděl. Zlom, velice markantní, nastal zřejmě v roce 1949. To byl definitivní konec Rooseveltovy éry, konec líbánek všech tříd a družin, solidarity zaměstnanců se zaměstnavateli, konec spojení společnou nenávistí k fašismu – kromě ovšem elementů, jimž se říkalo „lunatic fringe“. Samozřejmě Stalin dopomohl náramně k této změně.

Teprve po válce jsem pochopil spoustu věcí. Třeba obecnou absurditu, ačkoli jsem o ní dělal léta divadlo. Nebo jak je důležité, že dvacáté století nemá svou religiozitu, či radši řekněme jakoukoli duchovnost, mystérium. To je činí velice křehkým, zranitelným, rozbitelným uprostřed neosobní technické a zpitomělé civilizace. Století bývá často náramně efektivní, jenže ono se to nedá oklamat a ošvindlovat. Chybí tomu srdce a balanc. Intelekt potřebuje k vyvážení vášeň. Živoucí, planoucí vášeň. Inženýři dvacátého století nejsou chudí duchem. Ale když se jim podíváte do hlavy, najdete zanedbané, zaostalé pubertální dětičky, rozmazlené a přitom plné strachů a zábran. Technologie nemá nic společného s vědou, vědec si bude mnohem líp rozumět s astronomem než s astronautem. A možná ještě víc s muzikantem. Nic proti technikům ani astronautům. Svým způsobem se jim moc obdivuji, ale to sem nepatří. Technologie se nám vymkla z kontroly. Zabloudili jsme v ohromném železářství a zapomněli myslet celou bytostí místo jen koutkem mozku. Proto asi chybí také vůdci s velkým kulturním zázemím. Jako byl třeba Churchill, při všem svém viktoriánství, a co s tím souviselo. Nebo ještě víc de Gaulle. (Oba páni s vášní, mimochodem. Někdo řekne, že Hitler byl taky vášnivec. Nebyl. Pouze jen hysterik.) Za války existovala přímá souvislost mezi tím, co země dělala, a americkým humanismem, americkou historií. Vnitropolitický i mezinárodní postoj USA byl v souladu s nejlepšími tradicemi amerických dějin. Od atomové bomby se těžiště posunulo. Ne, že by to byla bomba zapříčinila, ale sehrála určitě víc než symbolickou roli. Hitler byl poražen, ale fašismus žil dál jako nádor na člověku. S ním i fašistická amorálnost. Stalinismus vrcholil v interním teroru v Sovětském svazu a v jeho imperialistické politice navenek. Reakční kruhy v USA se okamžitě přizpůsobily. Truman to ještě jakž takž reguloval, ale už za jeho prezidentství začal agresivní militarismus a mccarthyovská hysterie. Záhy se objevil Nixon, k jehož nastolení tohle všechno později vedlo. Začal podivný, rozpínavý izolacionismus, Dullesův „brinkmanship“, řinčení bombou. Průměrné občanstvo padesátých let byla dorůstající generace poserů, lidí, kteří se nechtěli „angažovat“ a šlo jim jen o zbohatnutí. Říkám tomu „the Dullest Fifties“. Díky vyhrané válce to měli o mnoho lepší než ti před nimi. Když se dnes podíváte na ty, co se nejvíc rozčilují nad „zkaženou mládeží“, zjistíte, že to jsou právě ti, kteří v padesátých letech, místo aby ji vychovávali, se věnovali svým „corporate interests“. Naštěstí dnes mizí komplex převahy, nadřazenosti (který nebyl koneckonců nic jiného než na ruby obrácený komplex méněcennosti). To byl zdroj všeho poválečného zla, z tohoto komplexu začal celý průser vietnamské války: Nemůžeme prohrát, tak proč bychom do toho nešli? – Vždyť to bylo všechno jak nakreslené, ale chamtivci a profesionální olovění vojáčkové, podprůměrní reprezentanti vietnamských let, Johnson, Rusk, McNamara… Kdekdo jim to říkal. Francouzi to znali, byli tam na století a nakonec pochopili situaci – de Gaulle řekl na Kennedyho pohřbu Johnsonovi: „Odtamtud musíte rychle pryč, to se nedá vyhrát, my se přesvědčili na vlastní kůži. To je jejich odboj, národní revoluce.“ – Jenže všichni ti naši nádherní odborníci věděli, jak to nádherně vyhrajou.

I ta „zkažená mládež“ to však pochopila od začátku správně.

Jak to začalo? Já myslím, že neočekávaným nástupem reakčního konzervativního postoje, který je dědictvím fašismu. To bylo všesvětové. Hitler se v pekle plácal vítězně do stehen: „Nenamáhal jsem se nadarmo!“ Fašismus nakazil svou existencí zeměkouli. SSSR se vynořil z války víc policejní, víc reakční než kdy předtím. Totéž platí v mírnějších proporcích i o USA. Rozdíl byl zaplaťpánbu v pevnější tradici demokracie a v síle ústavy. Gulagy, Alžír, Vietnam, Chile. Němci vynalezli mučení politických vězňů jako vymoženost nacismu. Dnes je to běžná věc u policií a armád světa. Dokonce se to zdokonalilo v moderní civilní terorismus.

Všechno vyvrcholilo v mezinárodním měřítku v roce 1968, kdy to dostaly všechny liberální a humanistické naděje. I v Americe, kde se kolem J. F. Kennedyho a jeho bratra začala vytvářet nová politická generace. Beatles měli pravdu: The dream is over… Tři politické vraždy v Americe, Praha, Paříž. Skoro analogie s rokem osmačtyřicátým v Evropě. Když se mě Jan někdy nostalgicky ptá, co se děje s Amerikou, tou krásnou zemí, jak jsme ji znali, odpovídám: Nic jiného, než co se děje s celou zeměkoulí.

Uprostřed stojí produkt moderní konjunktury a manipulace: zotročený úředníček u masných hrnců, za něž se platí pouze kýváním k tomu, co je. To je docela něco jiného než Fordovo (myslím Henryho Forda) vykořisťování. Malý člověk si v tom libuje. Je to zabezpečení na život; jen když se stanu ovečkou a budu dělat, co je nařízeno. Lidé touží po životě bez rizika, individualita je potlačována egocentrickým otroctvím. To je nové. Dřív byl pro mladé Američany typický individualismus, agresivní podnikavost, dnes je ideálem místo s dobrými „fringe benefits“ a brzký „důchod“. Jinou abecedou se to píše: „Máš dobrý kádrový původ, jsi komsomolec, drž se toho a budeš se mít fajn.“

Samozřejmě, těch jedenáct měsíců na Ellis Islandu se mnou zamávalo. Ne, že by to bylo bývalo strašné utrpení. Spíš vztek na to, jak mocnou se mohla stát fašizující maccarthyáda. V popředí mého hnusu stála ovšem fašisticko–agrární frakce českého krajanství, potažmo exilu. Což ovšem zdaleka neznamená, že do téhle kupky patřili všichni. Celá řada skvělých Čechů svědčila a psala v můj prospěch… Vztek se přitom kombinoval s už zmíněnou důvěrou k americkému individuálnímu charakteru. Ten mě taky nezklamal a přesvědčil jsem se, že pro to, co reprezentuje, stálo za to tady zůstat. Už na Ellis Islandu jsem si říkal: Nejsi obviněn ty, ale Spojené státy. Před tvým vnitřním tribunálem. Teď se ukáže, Who is Who. A ukázalo se. S dobrým svědomím jsem je obvinění zprostil.

Mccarthismus v kultuře, to bylo taky něco, nač jsem nestačil koukat. V literatuře a v divadle nikdy, ale ve filmu, v rozhlase, v televizi, všude černé listiny. Prováděly se – po americku, soukromě, nikoli státně – čistky mezi spisovateli, útočilo se oklikou na zásadní americké tradice svobody slova a projevu, šířil se strach z odpovědnosti a strach vůbec. Znovu bylo vidět, jak fašismus všeho druhu dociluje zmenšení ztenčení kapacity člověka. Bez jeho hrozby by průměrný občan žil slušný život, choval by se jako počestný člověk, ale instituční strach z něj udělá zlého nemravu a zbabělce.

A přece… vidíte, to je to hlavní: co konečně zdolalo McCarthyho? Svoboda televizního a rozhlasového přenosu nosných myšlenek. Kuráž a integrita mistra reportéra Edwarda Murrowa z CBS. Ale ani to samo by nestačilo. „Malý americký člověk“ se ukázal v rozhodné chvíli velkým. Viděl pravdu na svém přijímači a slyšel McCarthyho v Senátním výboru nestydatě lhát. To stačilo. Obrátil se k podvodníkovi a surovci zády. – Právě tak jako to učinil o dvacet let později, opět s pomocí objektivního a volného zpravodajství a poctivých udatných poslanců v Kongresu, a tak sám sebe zachránil před policejním státem, který rytíř Richard z Milhausu naň se svými nezvolenými kumpány chystal.